The post 5 nejprovokativnějších umělců přelomu 19. – 20. století appeared first on Hedonist.
]]>
Umění bylo odjakživa především řemeslem. Neboli: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Tvořit bylo tedy třeba především tak, aby se výsledek líbil. Našlo se ale i pár vzdorných osobností, které si nebraly servítky a hnáni múzami a představami o světě statečně bořily hranice dobrovolně či nedobrovolně omezeného vkusu evropské střední a vyšší vrstvy.
Proč došlo k tomu, že se běžně vyobrazovaná nahota nebo dokonce penetrace stala něčím zakázaným, nehorázným, troufalým? Jak to, že například squirting byl běžnou dovedností žen, dokonce jej můžeme nalézt vyobrazen na freskách ze starověkého Říma a přitom o jeho existenci nemá potuchy generace našich rodičů ani prarodičů a možná dál? Jak to, že na kdekteré stropní malbě nebo z pozlaceného rámu vykukuje ňadro, často zmáčknuté mužskou rukou, malé a velké penisy, znásilnění, žena se ženou, zpola odkryté vaginy, apod., přitom například třeba barevná fotografie něčeho podobného, umístěná u hlavní recepce někde v kanceláři nebo hotelu by dnes byla nepřípustná…? Nahota je přece přirozená věc. Stejně tak pohlavní akt. Bez nich by na světe nebyl nikdo z nás.
Může za to křesťanství, které s příslibem světla a pořádku přineslo do Evropy zmítané válkami velká omezení a poslušnost, v blízké době vyžadované pod trestem vyhoštění až smrti. Pod rouškou cudnosti ovšem bujel chtíč a neřesti jako rakovina. Trvalo dlouhá staletí, než obyčejní lidé pochopili, že systém je prohnilý. S rozvojem zemědělství a hlavně později s příchodem průmyslové revoluce v 18. století se lidem usnadnil život. Už najednou nebyl jen o samé robotě a zbýval čas na přemýšlení o sobě, o světě. S postupným uvolňováním korzetů a morálky se pro změnu odhodlali také malíři. Odvážlivců bylo více, my si tu představíme několik vybraných nejkřiklavějších, nejvíce pobuřujících děl od těch nejznámějších z nich.
L’Origine du monde | Gustave Courbet
Původ světa je kontroverzní a velmi realistický obraz francouzského malíře Gustava Courbeta (1819–1877) z roku 1866, který zburcoval nejen uměleckou sféru, ale i policii. Obraz byl dlouho zakázán. Nejpalčivější otázkou samozřejmě bylo, čípak ta mohutně zarostlá pusinka je. Nakonec byla zavržena i nejnadějnější možnost v podobě Coubertovy třiadvacetileté milenky, protože to prostě byla zrzka jako řemen. Tento světově proslulý klín patří, jak se zjistilo teprve nedávno milence diplomata. Francouzský historik Claude Schopp procházel sérii dopisů spisovatele Alexandra Dumase, když v jednom z nich našel na slavný obraz narážku odkazující směrem ke známé baletce. Historici se pak pustili do bádání a zjistili, že Constance Queniauxová měla tmavé vlasy a hlavně – byla milenkou tureckého diplomata Khalil-Beye.
Právě ten si u Courbeta obraz objednal a zařadil jej do své soukromé sbírky erotických obrazů. V průběhu dalších let Původ světa putoval do několika soukromých sbírek, než jej v roce 1995 získalo pařížské Musée d’Orsay, kde je k vidění dodnes. Za pornografii jej však označují mnozí i nyní. Jako profilofka na fb by vám Constancin klín stopro neprošel.
Tento okolím přezdívaný „pionýr 19. století“ cítil, že on má být tím, kdo něco změní. Sám říkal: “Chci změnit vkus veřejnosti a způsob dívání se.” Odložil romantismu jeho růžové brýle a maloval situace a osoby tak, jak opravdu vypadaly, včetně lidské sexuality. Vyšlapal tak cestičku mladým umělcům, především impresionistům jako byl třeba Édouard Manet. Převzali od něho nejen dívání bez růžových brýlí, ale i techniku malby. Do té doby uhlazené kontury a bezešvé lesklé plátno vystřídaly viditelné tahy štětcem a plastický vzhled malby.
Gustave Courbet
V Rakouské Vídni se roku 1862 narodil světoznámý Gustav Klimt. Původně z něj měl být zlatník a rytec, jako jeho otec a bratři, ale projevil výrazné kreslířské nadání a tak ho poslali na přijímačky na uměleckoprůmyslovou školu, které ve 14ti bez problému zvládl. O pár let později už jeho malby zdobily klenby v Karlových Varech nebo stěny a stropy vídeňské univerzity. Roku 1897 společně s ostatními stejně smýšlejícími umělci zorganizovali první výstavu s cílem představit veřejnosti nově vznikající umělecký směr secesi, k níž se váže proslulý plakát. Bohyně Athéna tu sleduje zápas mezi Minotaurem a Theseem. Nahý hrdina symbolizující nové umění přetlačuje bestii s býčí hlavou, v níž se poznali zavedení umělci vídeňské akademie.
Plakát ve své době vzbudil dvojí pohoršení a dnes je považován za první manifest rakouských modernistů. Klimt musel nakonec listem zakrýt obnažené genitálie Thesea. Ustoupil tak cenzuře a ta na oplátku přestala řešit druhou námitku kritiků, jimž se přirovnání k Minotaurovi nelíbilo.
Gustav Klimt | plakát
Klimtovu tvorbu provázejí především krásné ženské tváře, jenž doslova obtékají různobarevné geometrické pravidelné i nepravidelné tvary. Postavy jsou v na první pohled nepřirozených polohách, jako kdyby spadly z výškové budovy a krapet se jim polámaly končetiny. Zároveň ale působí velice něžně, až křehce. Až tohle všechno vstřebáte, najednou vám dojde, že je v obrazu skrytý ještě úplně jiný děj, jako například v obrazu Panna, kde je propleteno a mazlí se hned několik ladných žínek. Právě tyto zvláštní pozice těla plus ale výraznější syrovost a upřímnost kompozice od něj převzal jeho nejslavnější žák.
Gustav Klimt | Panna
Egon Schiele. Reclining female nude, 1917
Egon Schiele (1890 – 1918), byl malíř vzešlý z rakouské secese, žák otce secese – Gustava Klimta, s vlastním specifickým stylem směřujícím k evropské expresi. Známý pro své erotické obrazy extrémně mladých dívek, které se u něj v ateliéru ochotně střídaly a obdivně na něj shlížely. On však dlouho zůstával “věrný” své milované sestřičce Gertrude, kterou kreslil nejčastěji a s níž pobýval delší dobu i v Českém Krumlově. Schielemu bylo jen 16 let, když se dostal na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Studia ovšem nikdy nedokončil. Po třech letech odešel a s několika dalšími přáteli z Akademie založil tzv. Skupinu nového umění (Neukunstgruppe). Ta usilovala o maximální autenticitu tvorby bez návaznosti na tradici a umělecký vývoj – „nový umělec může být jen tak sebou samým“, tvrdila Neukunstgruppe.
Ačkoliv by některé ze Schieleho kreseb mohly v současném kontextu působit poněkud groteskně, jsou ve skutečnosti výrazem obdivu k ženské sexuální energii a její síle. Ženy staví jako centrální objekty výtvarného umění – nikoliv do tradičních poloh typických pro umělecký akt, ale do velmi provokativních póz ukazujících krásy nebo pro někoho až ošklivosti ženské fyzické přirozenosti.
Egon Schiele | Woman in Black Stockings
Pablo Picasso | Reclining nude
Dále poputujeme do jižní Evropy. Malý Pablo se narodil roku 1881 († 1973) ve španělské Malaze. Už ve třech letech zaujal svými skicami celou rodinu a okolí. Tento rozený génius, celým jménem Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso, si zvolil rodné příjmení své matky, protože mu přišlo zajímavější než obyčejné Ruiz po otci, který byl navíc už také umělec. Akademii umění vzal útokem už ve třinácti, což bylo ještě o 3 roky dřív, než se na podobnou školu dostal Schiele. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu který se vyznačuje zobrazením objektu na plátně ze všech jeho stran, ovšem v jednotě.
Pablo Picasso series
Během života vytvořil stovky tisíc děl, my si ale povíme o jednom z jeho posledních počinů, který spatřil světlo světa pod francouzským sluncem, v umělcově ateliéru v Cann. Ve věku 84! let tu stvořil proslulou Sérii 347, obnášející přesně stejný počet jednotlivých grafik, a to během pouhých 7 měsíců! Pro srovnání například Rembrandtovi trvalo celou jeho kariéru vytvořit podobných děl jen 300 kusů. Sám umělec o sérii říká: „ Když kreslím, pozoruji své modely hodinu po hodině a přemýšlím o samých bláznivinách. To je můj způsob psaní příběhu.” Dvacet z nich bylo v uměleckých kruzích velmi diskutováno a zvažovalo se zakázání jejich vystavení kdekoliv. Jenže Picassova popularita, v té době doslova monstrózní – byl jedním z mála umělců, kteří ochutnali její chuť během svého života – prorazila mantinely utajení a sbírka byla vystavena v Paříži, Chicagu a New Yorku.
Toyen | Black Paradise
A nakonec dojde i na ženu. A ještě k tomu češku. Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová, 1902–1980) je označována za první a jedinou dámu české meziválečné avantgardy slučující se ve spolku Devětsil. Pseudonym jí jednou napsal na ubrousek Jaroslav Seifert a ona jej přijala. V jejím díle se často objevuje erotický akcent jenž vzbuzuje diskuse. Poprask vyvolal například právě loni prodaný Ráj černochů. Za tyhle černoušky namalované v roce 1925 na aukci v Praze zaplatil jistý kupec bezmála 32 milionů korun.
Během první světové války vyráběla s ostatními dělnicemi mýdlo, ale hned po skončení se přihlásila na UMPRUM a v roce 1923 už vystavovala společně s blízkým přítelem Jindřichem Štýrským v pražském Rudolfinu. Tahle vzpurná osůbka, za jejíž obrazy jsou sběratelé ochotní platit miliony proslula i nekonformními názory. Odmítla civilní jméno, zrušila své rodinné vazby a popřela tradiční ženskou roli.
Toyen aka Marie Čermínová
Svou sexuální orientaci sice vždy pečlivě tajila, ale nejraději se oblékala do mužských šatů. Neoddělitelnou součástí jejího “looku” byla i nezbytná cigareta, klátivá chůze a přátelení se téměř výhradně s muži. Sympatizovala i s anarchistickým hnutím. Po okupaci přesídlila do Paříže, kde tvořila s ostatními umělci surrealistickou vlnu po boku Andrého Bretona – zakladatele tohoto hnutí, které, na rozdíl od dadaismu nabízelo možnost osvobozovat vlastní mysl a konfliktní pocity skrze tvoření. Surrealistické obrazy Toyen dodnes působí uhrančivě a je o ně velký zájem.
Ať už máte rádi umění starých mistrů, současné umění, či starožitnosti, doporučujeme navštívit nově otevřenou galerii einszwei v centru Prahy.
The post 5 nejprovokativnějších umělců přelomu 19. – 20. století appeared first on Hedonist.
]]>The post Sex ve filmu: Kvalitní kousky s inspirací appeared first on Hedonist.
]]>
Pojďme společně prozkoumat vybraná filmová díla. Čeho se jinak zkušení režiséři obávali a stále obávají? Proč se bojí jít na tvrdo do „toho“ a erotikou koření svá filmová dítka poskrovnu? Kdo z nich se nakonec odvážil uvařit „one hell of a spicy meal“? Kdo dokáže přidat kvantitu a nepřijít o kvalitu? Odpovíme si na všechno a zaručeně si vyberete rozjezd pro nejeden podmanivý večer…
Saló aneb 120 dnů sodomy
Zatím co erotických a porno časopisů byly už plné pulty, do filmů sex prosakoval pozvolna. Na jedné straně šlo jistě o neochotu herců jít do něčeho tak povrchního a most likely kompromitujícího, ale jistě i, jako v jiných případech o nedostatečně odvážné režiséry. Distribuovat časopisy s fotkami souložících je jedna věc. Nikoho nezajímá, čí je to práce, hlavně už s ním být brzy doma na svém navoněném hajzlíku nebo sofa, a udělat si to. Dokonce i kniha může být vydaná pod pseudonymem a nikdo, kromě vydavatele (někdy ani ten sám) nemusí zjistit, kdo za texty skutečně stojí. Kdežto film? Jak by se asi vyjímal název nad vstupy kin, na videokazetách, bez druhé nejdůležitější informace a sice: kdo je tvůrcem? Kdo by ho reprezentoval na červených kobercích? Takhle s kůží na trh se jen tak někomu nechce. Navíc, když stvoří umělec příliš vulgární obraz, fotku, knihu, tak co? Uvidí to pár lidí, za chvíli se na to zapomene a příště se to povede líp. Ale film? Ten je okamžitě všude. A tvůrcovo jméno spolu s ním. Takže proto režiséři přidávali po troškách, jen tu a tam a dobře monitorovali, jak moc si povolují uzdu ostatní v branži.
Za prvé si je mùžete snadno najít sami a za druhé, když jsem je tak projíždìla, často jsem s umístěními nesouhlasila. Třeba film P.P. Pasoliniho Saló aneb 120 dní sodomy mi přišel asi úplně všechno, kromě ´sexy´ a nejradši bych na něj zapomněla úplně. Nebo snímek Richarda Linklatera Před úsvitem bych zařadila co se množství sexu týče spíš do stejně kategorie jako Eat, pray love. Kdepak, tady jsem spíš o povídání, o poznávání. I když obsahově a formou nápadité, co se bourání tabu či posouvání hranic týče tak maximálně, že Julie Delpy neměla pod šaty podprsenku. Sem bych šoupla i průkopníka erotiky v mainstreamové kinematografii a to Mike Nicholsova Absolventa z roku 1967. Ovšem to pouze díky ostrému šarmu paní Robinsonové. Dustin Hoffman mě osobně vůbec, ale vůbec nerajcuje. A nakonec zatřetí nejlepší je vždycky osobní zkušenost, tedy jejich shlédnutí, což nesplňuji u všech žebříčky nominovaných. Přiblížím vám tu pouze snímky, které mnou osobně nejvíce hnuly, za které se nestydím a moc ráda se na ně mrknu znovu nehledě na to, co o některých kritika soudí.
Přenesme se do roku 1989. Jsme ve velkém horském hotelu v Jeseníkách a malá devítiletá holčička leží na pokoji s angínou. Nemůže lyžovat ani blbnout na diskotéce s ostatními dětmi a nehorázně se nudí. Díky priznicu už jí otrnulo, rodiče se veselí bůhví kde, a tak se vykrade na chodbu zkusit omrknout, co dávaj v bijáku. Hotel má totiž své vlastní kino. Jenže už jí nedojde, kolik je hodin a vlastně téměř nevině, pomineme-li, že porušila zákaz opustit pokoj zapluje do jedné ze zadních řad sálu. Je tedy lehce, ale opravdu jen trošinku zaskočena (jelikož nejde o normální, slušnou holčičku), když na plátně zaregistruje nahotu. Jde o polský film Sexmise, kdy se dva dobrovolníci po zmrazení probouzejí omylem o něco později v budoucnosti, než bylo plánováno. : A to ve světě “women only“.
Sexmise
Světe div se, ale naše holčička se ve třetí třídě nejvíc skamarádila s opravdu hodně sprostou holčičkou, která jí jako první člověk představila svět porna díky černobílé videokazetě jejích jistě slušných rodičů. Když si ty šmouhy přehrály do aleluja, pátraly ve videotéce po jiném filmu, který by jim také způsoboval ony lechtavé pocity na pipině. Nejblíž tomu byl superslavný film Emile Ardolina Hříšný tanec. Donekonečna si vracely scénu, kdy se Patrick Swayze po prvním sexu s Jennifer Grey (kterou jsem pak už v jiném filmu neviděla – vy jo?) zvedá ráno z postele a je mu vidět zadek. Hihňajíc na obrazovce nechaly ten růžový flek a zkoušely spolu v tílku a kalhotkách hříšný tanec přesně podle filmu, zpívajíc foneticky píseň Be my Baby by The Ronettes.
Hříšný tanec
Další dva filmy, jenž mě ovlivnily jsem v seznamech vůbec nenašla. Možná, že si je většina s erotikou vůbec nespojuje, nebo je jí tam pro někoho málo. No, jak se to vezme. Pro mě šlo o vůbec první impuls, plamínek, který sice skomíral, ovšem nikdy nezhasl docela, a naplno zaplál o cca dvě desetiletí později v jednom malém obýváku (viz. Techniky slasti BDSM). Jde za prvé o Bernarda Borderieho Angeliku, ovšem nikoliv o Markýzu andělů a ona slavná mokrá prsa při laškování s Nicolasem u říčky. Kdepak. Jde o díl se sultánem. Angeliku unesou piráti a strčí ji na chvíli, pro výstrahu za vzpurnost do špinavého podpalubí k té největší lůze. K odporné zavšivené bandě v okovech, která se na ní začne sápat. Nešlo tolik o ty vši jako spíš o bezmoc. A pak ještě nášup na trhu, kdy jí načesanou vystavují nahou a nakonec musí ukázat všechno. Kupujícím na trhu s otroky, ne divákům u telky, samozřejmě. Že nebyla vidět prsa bylo mě osobně šumafuk. Ovšem pohled na Angeliky lehce poděšený výraz a nevoli rozvíjel představu, co si s ní asi počne ten, který nehoráznou sumu zaplatí a odvleče si jí. Představila jsem si, že se to děje mě. Nejdřív mě jiné otrokyně vykoupou, krásně oblečou, ozdobí drahými šperky, napudrují a navoní, a pak už bude muset trpně očekávat příchod svého nového vládce. Záviděla jsem jí. Tady mi přišlo mé vzrušení v pořádku, protože jsem v cca jedenácti obchodu s otroky ještě moc nerozuměla.
Angelika
Lehkou provinilost jsem ale pocítila, když mě vzrušilo znásilnění ve snímku Vittoria de Sica Horalka. Tady jsem věděla, že jde o špatnou věc. Znásilnění. Situaci nepřikrášlovaly žádné závoje a šperky. Voják prostě jen Sofii Loren povalil na zaprášenou podlahu, a bylo to. Navíc ta její plačící dcera… Jenže jsem si nemohla pomoct. Vojáci mi přišli docela fešní, mám slabost pro jižní typy s propracovanou figurou, a nemohla jsem se ubránit návrhu pro Sofču, proč si to radši neužila namísto tupé rezignace. Pro ni bolestná a bezvýchodná situace, pro mě rajcovní představa. Tehdy jsem se o mých představách a pocitech nesvěřila vůbec nikomu, ani sprosté kafnavmarádce, a spíš doufala, že šlo zkrátka o cosi, co naštěstí nikdo nevidí, co jistě pomine a mě dál budou mít maminka a tatínek rádi. Ovšem dnes už vím, že oba filmy jasně vyznačily směrovku, kudy se bude můj sexuální život ubírat.
Do této chvíle šlo ve mnou shlédnuté kinematografii pouze o náznaky erotična přibarvené a doplněné mou představivostí. První, kdo do toho šel na tvrdo byl za mě rozhodně Paul Verhoeven se svým Základním instinktem.
Horalka, Sofia Loren
Sharon Stone, Základní instinkt
Uplyne pár let. Čtrnáctiletá hippísačka se povaluje na koberci s asi dvaceti dalšími máničkami v bytě babičky jednoho z nich. Z přenosného kazeťáku valí Riders on the storm by The Doors, koluje Veltlín, Hopsinka a špeky. Nálada je přátelská, veselá. Všichni mají hafo času a názorů. Je tu několik párů, které se ostýchavě drží za ruce a oni dva jsou jedním z nich. Občas pusa s jazykem, ale to je tak všechno. Jsou to jen květinové děti. A v tu chvíli se objeví dočasný ´majitel´ bytu a povídá: „Mám tu povedenej filmeček. Mrknem?“ Je to takové sci-fi vlastně hned od začátku. Brýle, se kterými vyšetřovatel vidí sperma na posteli, San Francisco (v té době bylo cokoli jen zavánějící Amerikou neskutečně cool), luxus, kokain, a nakonec Sharon. Děti přestávají pít, kouřit, i se držet za ruce a s očima přilepenýma na obrazovku hltají každý záběr. A pak to přijde! Všichni víte, co, že jo. Jenže oni vůbec netušili. Cože?! To jako byla její frnda?! Jako vážně to byly její chlupy??!! Ty voléééééé!
Roli původně nabídli mimo jiné i Kim Basinger, která byla v té době sex symbolem na vrcholu, kam jí katapultoval taky celkem sexy snímek Adriana Lyne 9 a ½ týdne. Jenže odmítla a tak dal Paul šanci neznámé, ale šťavnaté začínající Sharon Stone. Řekla bych, že si Kim pak rvala vlasy. Sharon měla sice taky trošku obavy, ale kvalita scénáře jí přesvědčila. A my všichni děkujeme, Sharon. Film způsobil mezi kritiky doslova tsunami. Od vynášení do nebes po největší odpad kazící mládež. Publikum šílelo po celém světě a tvůrci si mastili kapsu. Jenom Sharon dostala 11 mega $ a to mluvíme o roce 1991.
Viděla jsem ho ještě mockrát a vždycky si vychutnávám každou minutu, nejen ty 2 vteřiny u výslechu. Jde o komplikovaně vystavěný super sexy thriller, navíc vtipný. K mým oblíbeným citacím vůbec patří i jedna odtud, z rozhovoru Michaela Douglase neboli detektiva s psycholožkou:
„Tak co tvoje pití?
Už dva měsíce jsem nevypil ani kapku.
A co kokain?
Nic. Jsem čistej, potřebuju makat. Dokonce ani nekouřím.
A jaký to je?
Na hovno…“
Btw, u Sharon mám radši dabing Moniky Žákové. Originální hlas mi přijde zbytečně obhroublý. Michael Douglas je super v obou verzích.
Idioti, Lars von Trier
Dovolte mi špetku podrobností k téhle trojce. Spojují je dva faktory: našla jsem v nich, po čem jsem v kinematografii dlouho toužila, a to “a good story and a good fuck“, k tomu aniž bych to jakkoliv plánovala. Idioti mi způsobili podobný šok jako rozkrok v Základním instinktu. Promítalo se v klubu Roxy a já do té doby Larse von Triera znala coby psychologicky na dřeň mířícího tvůrce, jehož snímky mě dokázaly vyosit na dlouhé týdny až měsíce. Nevěděla jsem o Idiotech nic, jenom to, že film neznám a musím vidět, protože Lars v době přelomu tisíciletí děsně frčel. APrvní penis bych tehdy asi čekala víc ve Slováči na Spielbergovi, než v Roxy na Idiotech. Huuuuuuu! První průnik na stříbrném plátně! Ostatní diváci na tom byli podobně. Všichni jsme na židličkách natahovali krky a nevěřili svým očím! No fakt, aniž by tomu o pár minut dřív něco nasvědčovalo přišla pasáž s opravdovým sexem, a pak děj pokračoval, jakoby se nechumelilo. No, v Roxy se teda zachumelilo notně, styděla jsem se podívat vpravo vlevo, co na to ostatní, a po skončení jsem prakticky zdrhla. Ale ta radost! Juchůůůůůůů, konečně! Btw na čsfd spadá do žánru Komedie. What what??
Pak ale následovalo dlouhé čekání. Zase. Ach jo, říkala jsem si, tak co je? Proč takhle netočí víc filmařů, vždyť už to tabu překonané bylo, nebo snad ne? Snažila jsem se svou žízeň utišit kreativním pornem, když se mi teda poštěstilo v těch haldách „furt jen bušení“ vyhrabat něco s jakž takž dějem. Jenže herci vydrželi ve svých rolích vždycky max 5 minut a šlo se na věc. Abych pornu nekřivdila, jedno s příběhem pomohlo popostrčit mou sexualitu kýženým směrem (viz Techniky slasti, BDSM) a s manželem jsme z toho dlouhá léta čerpali, ale po odbytí si mateřství jsem opět zatoužila po tom pocitu tehdy v Roxy… Dostavil se, jak jsem avizovala výše, naprosto nečekaně.
Kamarádka, se kterou své vášně nesdílím ani nerozebírám mě vzala na Komornou, thriller režiséra Pak Čchan-uka. Miluji asijský dekor a to mi pro odsouhlasení stačilo. Jaké pak bylo milé překvapení, když se v přítmí sálu jak pod makro objektivem laskaly dvě lasturky! Trvalo to tak dlouho, až jsem z toho začala rudnout a ošívat se. Kámoška bez mrknutí oka chroupala popcorn. Po filmu jsme sdílely kde co, ale nad mušličkou zející snad minutu nebo víc! do oka kamery se nikdo nepozastavil. Je vám jasné, že já z toho byla celkem paf a po příchodu domů jsem musela mého krásného sexy manžílka probudit oblíbenou „lékařskou prohlídkou“.
Love, Gaspar Noé
Zatím tu šlo o vteřiny nebo maximálně minuty. Ovšem Love Gaspara Noé – poslední – nejhustší z uvedené trojky, jsem, opět nevědoucí bohužel shlédla doma, sama, poblíž absolutně s nikým vhodným, koho bych mohla zneužít. Film vás uvede na konkrétní kolej hned ze začátku, aby bylo jasné, kudy se pojede. Příběh je krásný, pravdivý a otevřený vlastně do absolutního maxima. Všechno by to bylo super, jen když by mě bavilo masturbovat, což nebaví.
Jistě, během uplynulých let se objevili i další snímky způsobující jistý neklid v klíně, jako třeba Posedlost od Louis Malle. Jeremy Irons tu má zálusk na svou snachu. No, kdo by se mu divil, když jde o Juliette Binoche? Ale na mě to bylo hodně děje a příprav, dlouhé odhodlávání a nakonec rychlá akce, takže se vibrace dole ani neprobraly a bylo po všem. Něco podobného jako v Pokání od Joe Wrighta s neodolatelně divokokřehkou Keirou Knightley v těch jejích smaragdově zelených šatech s odhalenými zády až po rýhu mezi půlkami. Jenže mě film přišel spíš romantický (btw kniha je lepší). Cítila jsem spolu s Keirou tu šílenou touhu, ovšem bez naplnění touha zanechává hořkou pachuť, která tedy mě osobně nerozrajcuje, spíš rozesmutní.
Love jsem shlédla poměrně nedávno, i když Noé jej stvořil už pár let nazpátek. Rozechvěl mě notně a stále z toho čerpám. Jsem už ale zvědavá, co a kde mě překvapí příště (třeba tip od tebe, milý čtenáři) a všem odvážným režisérům a režisérkám držím palce!
The post Sex ve filmu: Kvalitní kousky s inspirací appeared first on Hedonist.
]]>The post 10 nej erotických děl starých mistrů appeared first on Hedonist.
]]>
Porno renesance, baroka, klasicismu i romantismu, které jitřilo fantazii a vyvolávalo kontroverze a pobouření, dnes vzrušuje už spíše jen svou nadčasovou krásou. Toto jsou nejkrásnější a nejslavnější akty historie malířství:
(Musee d Orsay, Paříž, Francie)
Olympie v roce 1865 vyvolala v jinak celkem frivolní Francii pořádné tóčo. Pro kontroverzní obraz moderní Venuše stála, nebo spíše ležela, Manetovi modelem Victorine Meurent, které pro její drobnou postavu přezdívali Kreveta. Manetova oblíbená modelka uměla také malovat, dokonce vystavovala v prestižním pařížském salónu. Svůdnou Krevetu můžete znát i z Manetova ještě slavnějšího a skandálnějšího obrazu – Snídaně v trávě.
(Galleria degli Uffizi, Florencie)
Spokojená kráska hrdá na svou nahotu a smyslnost, je jedním z Tizianových vrcholných děl. Inspiraci posbíral u svých renesančních předchůdců – Michelangela a Raffaela. Kdo si to na obraze tak krásně hoví, bylo dlouho předmětem dohadů. Mezi tipy se objevily benátské kurtizány i vévodkyně. Podle historiků umění ale Urbinská Venuše nepředstavuje nikoho konkrétního.
(Museo del Prado, Madrid)
Slovo Maja označovalo dívku volnějších mravů z nižších vrstev španělské společnosti provokující svým vyzývavým chováním i výrazným oblečením. Když Goya Maju namaloval, zdvihl tsunami pohoršení, zejména v řadách katolické církve, která ho dohnala až před inkvizitorský soud. Hodnostáři po malíři chtěli, aby její nahotu zakryl. On se ale vzepřel, a namísto toho namaloval identický obraz, jen na něm Maju oblékl. Nahá Maja má tedy dvojnici – Oblečenou Maju.
(soukromá sbírka Nadace Rau, Kolín nad Rýnem)
Chlípná póza Coubertovy Bakchantky poukazuje jednak na řeckou mytologii, v níž takzvané mainady neboli šílící, třeštící průvodkyně boha vína Dionýsa (Bakcha) pořádaly divoké orgie a oddávaly se extatickým mejdanům s Kentaury, Pany, Satyry a nymfami, ale také na renesanční akty, především na Correggiův obraz Venuše, Satyr a Amor.
(soukromá sbírka)
Španělský malíř Luis Ricardo Falero, vévoda z Labranzana, se specializoval na mytologické, orientální a fantasy motivy. Olejem na plátně dokázal vykouzlit nahá těla čarodějnic chystajících se na Sabbat i Faustovy oplzlé sny. Jeho díly hluboce prostupuje i zájem o astronomii. A také ženskou krásu, které nejspíš přisuzoval magické a tak trochu i nebezpečné účinky.
Arabský nápis v obrazu znamená: Tomu, kdo si vzal drogu, zjevila intoxicace smrtí pravdu. Jde o parafrázi verše z koránu, který ale říká: Intoxikace smrtí přinese pravdu, což je to, čemu se snažíte vyhnout. Falero odstřihnul poslední slova a přidal slovo droga, čímž totálně změnil význam verše.
Francouzský malíř, pedagog a teoretik Joseph Lefebvre maloval krásné ženy nahé i oblečené. Odaliska, která rozjitřila jeho fantazii a donutila ho k tvorbě, se rozvaluje v sultánově paláci a odpočívá. Odalisky byly otrokyně, které sloužily sultánovým ženám. Termín pochází z tureckého slova odalik, což znamená pokojská. Pokud uměla zpívat, tančit a souložit, mohla se stát konkubínou. Řada z nich pracovala v harému a pokud se osvědčila neboli porodila syna, mohla se nakonec stát i jednou ze sultánových manželek.
Barokní ekvivalent plakátu z Playboye a nejvyzývavější zadeček západního umění – slavný obraz Venuše z Rokeby, takzvané Venušiny toalety proslavil brutální útok na umění. Venuši, která má postavu snů, totiž někdo přeřízl. Řeznickým nožem. Tím někým byla sufražetka Mary Richardsonová, která v roce 1914 na Velázquezovo nádhernou malbu ze 17. století zaútočila a uštědřila jí pár dobře mířených ran. Richardsonová, původem Kanaďanka, nežárlila na Venušinu krásu. Svým činem chtěla upozornit na zacházení policie s šéfkou hnutí sufražetek Emmeline Pankhurstovou, která veřejně prohlašovala, že je legitimní útočit na majetek státu v rámci dosažení cílů hnutí. Richardsonová, označovaná jako Řeznice Mary, si za poškození obrazu odseděla šest měsíců.
Velké koupání sice nepůsobí na první pohled impresionisticky, ale přesto zachycuje prchavý okamžik – kdy jedna z koupajících se krásek laškovně hrozí druhé, že jí postříká. Až sochařské vykreslení postav a jiskřivá krajina odráží tradici francouzské malby 17. a 18. století.
Renoir pracoval na tomto obraze tři roky. Teprve pak byl s jeho kompozicí spokojený. Příprava obnášela dvě plnohodnotné kresby modelů a mnoho přípravných kreseb pro každou z postav. Místo obdivu ale přišla kritika za změnu stylu. Zhrzený Renoir se zařekl, že už nikdy nebude věnovat žádnému dílu tolik času.
Paul Gauguin byl téměř až posedlý výše zmiňovanou Olympií Eduarda Maneta. Její kopii nosil všude s sebou, a ve svých dílech ji parafrázoval hned několikrát. Svoji Černou Olympii, známou též jako Te Arii Vahine, Králova žena nebo Žena s plody mangovníku, kterou namaloval v roce 1896, když už se u něj naplno projevil syfilis, však považoval za jediné čisté ztvárnění ideálu ženské krásy. Všechny ostatní, v čele s Manetovou Olympií, pro něj byly hříšné a nehorázně obscénní. Podobný obrat o 180 stupňů prodělala i jeho láska k vlastní ženě, kterou nejprve miloval a posléze nenáviděl.
Bizarní je i umístění červené barvy v obraze. Gauguin ji totiž použil na stejných místech, na která Jack Rozparovač vyskládal orgány jedné ze svých obětí, Mary Jane Kellyové – pod hlavu, na strany a k nohám.
(Herbert Art Gallery and Museum, Coventry)
Lady Godiva, manželka hraběte Leofrika z Mercie, podle legendy osvobodila město Coventry od pokuty, která by pro něj mohla být likvidační. Po městu ji požadoval její manžel a jeho podmínkou bylo, že se Godiva projede na koni ulicemi Coventry nahá, zahalena jen do svých nádherných dlouhých rusých vlasů. Měšťané přitom museli zůstat zavřeni uvnitř svých domů a nesměli na ni pohlédnout. Slib dodržely všechny strany. Obyvatelé Coventry zůstali za zavřenými okenicemi, ušetřili Godivu pocitu hanby a její muž jim snížil daně. Později do legendy přibyl Peeping Tom (Všetečný Tom), který se na ni jako jediný podíval a oslepl.
Tato pověst si přímo říká o umělecké zpracování. John Collier se ho zhostil velmi sugestivním způsobem. Vzniklo i několik jezdeckých soch Lady Godivy. Jedna z nich stojí přímo v centru Coventry. Jako mají Pražané svatého Václava, Coventrané mají svoji nahou bronzovou hrdinku.
The post 10 nej erotických děl starých mistrů appeared first on Hedonist.
]]>