Sex ve filmu: Kvalitní kousky s inspirací
Pojďme společně prozkoumat vybraná filmová díla. Čeho se jinak zkušení režiséři obávali a stále obávají? Proč se bojí jít na tvrdo do „toho“ a erotikou koření svá filmová dítka poskrovnu? Kdo z nich se nakonec odvážil uvařit „one hell of a spicy meal“? Kdo dokáže přidat kvantitu a nepřijít o kvalitu? Odpovíme si na všechno a zaručeně si vyberete rozjezd pro nejeden podmanivý večer…
Saló aneb 120 dnů sodomy
Zatím co erotických a porno časopisů byly už plné pulty, do filmů sex prosakoval pozvolna. Na jedné straně šlo jistě o neochotu herců jít do něčeho tak povrchního a most likely kompromitujícího, ale jistě i, jako v jiných případech o nedostatečně odvážné režiséry. Distribuovat časopisy s fotkami souložících je jedna věc. Nikoho nezajímá, čí je to práce, hlavně už s ním být brzy doma na svém navoněném hajzlíku nebo sofa, a udělat si to. Dokonce i kniha může být vydaná pod pseudonymem a nikdo, kromě vydavatele (někdy ani ten sám) nemusí zjistit, kdo za texty skutečně stojí. Kdežto film? Jak by se asi vyjímal název nad vstupy kin, na videokazetách, bez druhé nejdůležitější informace a sice: kdo je tvůrcem? Kdo by ho reprezentoval na červených kobercích? Takhle s kůží na trh se jen tak někomu nechce. Navíc, když stvoří umělec příliš vulgární obraz, fotku, knihu, tak co? Uvidí to pár lidí, za chvíli se na to zapomene a příště se to povede líp. Ale film? Ten je okamžitě všude. A tvůrcovo jméno spolu s ním. Takže proto režiséři přidávali po troškách, jen tu a tam a dobře monitorovali, jak moc si povolují uzdu ostatní v branži.
Sexy vs. Malér
Za prvé si je mùžete snadno najít sami a za druhé, když jsem je tak projíždìla, často jsem s umístěními nesouhlasila. Třeba film P.P. Pasoliniho Saló aneb 120 dní sodomy mi přišel asi úplně všechno, kromě ´sexy´ a nejradši bych na něj zapomněla úplně. Nebo snímek Richarda Linklatera Před úsvitem bych zařadila co se množství sexu týče spíš do stejně kategorie jako Eat, pray love. Kdepak, tady jsem spíš o povídání, o poznávání. I když obsahově a formou nápadité, co se bourání tabu či posouvání hranic týče tak maximálně, že Julie Delpy neměla pod šaty podprsenku. Sem bych šoupla i průkopníka erotiky v mainstreamové kinematografii a to Mike Nicholsova Absolventa z roku 1967. Ovšem to pouze díky ostrému šarmu paní Robinsonové. Dustin Hoffman mě osobně vůbec, ale vůbec nerajcuje. A nakonec zatřetí nejlepší je vždycky osobní zkušenost, tedy jejich shlédnutí, což nesplňuji u všech žebříčky nominovaných. Přiblížím vám tu pouze snímky, které mnou osobně nejvíce hnuly, za které se nestydím a moc ráda se na ně mrknu znovu nehledě na to, co o některých kritika soudí.
Holčička na filmu s hvězdičkou
Přenesme se do roku 1989. Jsme ve velkém horském hotelu v Jeseníkách a malá devítiletá holčička leží na pokoji s angínou. Nemůže lyžovat ani blbnout na diskotéce s ostatními dětmi a nehorázně se nudí. Díky priznicu už jí otrnulo, rodiče se veselí bůhví kde, a tak se vykrade na chodbu zkusit omrknout, co dávaj v bijáku. Hotel má totiž své vlastní kino. Jenže už jí nedojde, kolik je hodin a vlastně téměř nevině, pomineme-li, že porušila zákaz opustit pokoj zapluje do jedné ze zadních řad sálu. Je tedy lehce, ale opravdu jen trošinku zaskočena (jelikož nejde o normální, slušnou holčičku), když na plátně zaregistruje nahotu. Jde o polský film Sexmise, kdy se dva dobrovolníci po zmrazení probouzejí omylem o něco později v budoucnosti, než bylo plánováno. : A to ve světě “women only“.
Sexmise
Jeden zadek a dvě písklata
Světe div se, ale naše holčička se ve třetí třídě nejvíc skamarádila s opravdu hodně sprostou holčičkou, která jí jako první člověk představila svět porna díky černobílé videokazetě jejích jistě slušných rodičů. Když si ty šmouhy přehrály do aleluja, pátraly ve videotéce po jiném filmu, který by jim také způsoboval ony lechtavé pocity na pipině. Nejblíž tomu byl superslavný film Emile Ardolina Hříšný tanec. Donekonečna si vracely scénu, kdy se Patrick Swayze po prvním sexu s Jennifer Grey (kterou jsem pak už v jiném filmu neviděla – vy jo?) zvedá ráno z postele a je mu vidět zadek. Hihňajíc na obrazovce nechaly ten růžový flek a zkoušely spolu v tílku a kalhotkách hříšný tanec přesně podle filmu, zpívajíc foneticky píseň Be my Baby by The Ronettes.
Hříšný tanec
Pokoření mezi otroky
Další dva filmy, jenž mě ovlivnily jsem v seznamech vůbec nenašla. Možná, že si je většina s erotikou vůbec nespojuje, nebo je jí tam pro někoho málo. No, jak se to vezme. Pro mě šlo o vůbec první impuls, plamínek, který sice skomíral, ovšem nikdy nezhasl docela, a naplno zaplál o cca dvě desetiletí později v jednom malém obýváku (viz. Techniky slasti BDSM). Jde za prvé o Bernarda Borderieho Angeliku, ovšem nikoliv o Markýzu andělů a ona slavná mokrá prsa při laškování s Nicolasem u říčky. Kdepak. Jde o díl se sultánem. Angeliku unesou piráti a strčí ji na chvíli, pro výstrahu za vzpurnost do špinavého podpalubí k té největší lůze. K odporné zavšivené bandě v okovech, která se na ní začne sápat. Nešlo tolik o ty vši jako spíš o bezmoc. A pak ještě nášup na trhu, kdy jí načesanou vystavují nahou a nakonec musí ukázat všechno. Kupujícím na trhu s otroky, ne divákům u telky, samozřejmě. Že nebyla vidět prsa bylo mě osobně šumafuk. Ovšem pohled na Angeliky lehce poděšený výraz a nevoli rozvíjel představu, co si s ní asi počne ten, který nehoráznou sumu zaplatí a odvleče si jí. Představila jsem si, že se to děje mě. Nejdřív mě jiné otrokyně vykoupou, krásně oblečou, ozdobí drahými šperky, napudrují a navoní, a pak už bude muset trpně očekávat příchod svého nového vládce. Záviděla jsem jí. Tady mi přišlo mé vzrušení v pořádku, protože jsem v cca jedenácti obchodu s otroky ještě moc nerozuměla.
Angelika
Poprvé zvrhlá a provinilá
Lehkou provinilost jsem ale pocítila, když mě vzrušilo znásilnění ve snímku Vittoria de Sica Horalka. Tady jsem věděla, že jde o špatnou věc. Znásilnění. Situaci nepřikrášlovaly žádné závoje a šperky. Voják prostě jen Sofii Loren povalil na zaprášenou podlahu, a bylo to. Navíc ta její plačící dcera… Jenže jsem si nemohla pomoct. Vojáci mi přišli docela fešní, mám slabost pro jižní typy s propracovanou figurou, a nemohla jsem se ubránit návrhu pro Sofču, proč si to radši neužila namísto tupé rezignace. Pro ni bolestná a bezvýchodná situace, pro mě rajcovní představa. Tehdy jsem se o mých představách a pocitech nesvěřila vůbec nikomu, ani sprosté kafnavmarádce, a spíš doufala, že šlo zkrátka o cosi, co naštěstí nikdo nevidí, co jistě pomine a mě dál budou mít maminka a tatínek rádi. Ovšem dnes už vím, že oba filmy jasně vyznačily směrovku, kudy se bude můj sexuální život ubírat.
Do této chvíle šlo ve mnou shlédnuté kinematografii pouze o náznaky erotična přibarvené a doplněné mou představivostí. První, kdo do toho šel na tvrdo byl za mě rozhodně Paul Verhoeven se svým Základním instinktem.
Horalka, Sofia Loren
Sharon Stone, Základní instinkt
Odvaha vyhrává
Uplyne pár let. Čtrnáctiletá hippísačka se povaluje na koberci s asi dvaceti dalšími máničkami v bytě babičky jednoho z nich. Z přenosného kazeťáku valí Riders on the storm by The Doors, koluje Veltlín, Hopsinka a špeky. Nálada je přátelská, veselá. Všichni mají hafo času a názorů. Je tu několik párů, které se ostýchavě drží za ruce a oni dva jsou jedním z nich. Občas pusa s jazykem, ale to je tak všechno. Jsou to jen květinové děti. A v tu chvíli se objeví dočasný ´majitel´ bytu a povídá: „Mám tu povedenej filmeček. Mrknem?“ Je to takové sci-fi vlastně hned od začátku. Brýle, se kterými vyšetřovatel vidí sperma na posteli, San Francisco (v té době bylo cokoli jen zavánějící Amerikou neskutečně cool), luxus, kokain, a nakonec Sharon. Děti přestávají pít, kouřit, i se držet za ruce a s očima přilepenýma na obrazovku hltají každý záběr. A pak to přijde! Všichni víte, co, že jo. Jenže oni vůbec netušili. Cože?! To jako byla její frnda?! Jako vážně to byly její chlupy??!! Ty voléééééé!
Roli původně nabídli mimo jiné i Kim Basinger, která byla v té době sex symbolem na vrcholu, kam jí katapultoval taky celkem sexy snímek Adriana Lyne 9 a ½ týdne. Jenže odmítla a tak dal Paul šanci neznámé, ale šťavnaté začínající Sharon Stone. Řekla bych, že si Kim pak rvala vlasy. Sharon měla sice taky trošku obavy, ale kvalita scénáře jí přesvědčila. A my všichni děkujeme, Sharon. Film způsobil mezi kritiky doslova tsunami. Od vynášení do nebes po největší odpad kazící mládež. Publikum šílelo po celém světě a tvůrci si mastili kapsu. Jenom Sharon dostala 11 mega $ a to mluvíme o roce 1991.
Viděla jsem ho ještě mockrát a vždycky si vychutnávám každou minutu, nejen ty 2 vteřiny u výslechu. Jde o komplikovaně vystavěný super sexy thriller, navíc vtipný. K mým oblíbeným citacím vůbec patří i jedna odtud, z rozhovoru Michaela Douglase neboli detektiva s psycholožkou:
„Tak co tvoje pití?
Už dva měsíce jsem nevypil ani kapku.
A co kokain?
Nic. Jsem čistej, potřebuju makat. Dokonce ani nekouřím.
A jaký to je?
Na hovno…“
Btw, u Sharon mám radši dabing Moniky Žákové. Originální hlas mi přijde zbytečně obhroublý. Michael Douglas je super v obou verzích.
Idioti, Lars von Trier
První filmový penis
Dovolte mi špetku podrobností k téhle trojce. Spojují je dva faktory: našla jsem v nich, po čem jsem v kinematografii dlouho toužila, a to “a good story and a good fuck“, k tomu aniž bych to jakkoliv plánovala. Idioti mi způsobili podobný šok jako rozkrok v Základním instinktu. Promítalo se v klubu Roxy a já do té doby Larse von Triera znala coby psychologicky na dřeň mířícího tvůrce, jehož snímky mě dokázaly vyosit na dlouhé týdny až měsíce. Nevěděla jsem o Idiotech nic, jenom to, že film neznám a musím vidět, protože Lars v době přelomu tisíciletí děsně frčel. APrvní penis bych tehdy asi čekala víc ve Slováči na Spielbergovi, než v Roxy na Idiotech. Huuuuuuu! První průnik na stříbrném plátně! Ostatní diváci na tom byli podobně. Všichni jsme na židličkách natahovali krky a nevěřili svým očím! No fakt, aniž by tomu o pár minut dřív něco nasvědčovalo přišla pasáž s opravdovým sexem, a pak děj pokračoval, jakoby se nechumelilo. No, v Roxy se teda zachumelilo notně, styděla jsem se podívat vpravo vlevo, co na to ostatní, a po skončení jsem prakticky zdrhla. Ale ta radost! Juchůůůůůůů, konečně! Btw na čsfd spadá do žánru Komedie. What what??
Pak ale následovalo dlouhé čekání. Zase. Ach jo, říkala jsem si, tak co je? Proč takhle netočí víc filmařů, vždyť už to tabu překonané bylo, nebo snad ne? Snažila jsem se svou žízeň utišit kreativním pornem, když se mi teda poštěstilo v těch haldách „furt jen bušení“ vyhrabat něco s jakž takž dějem. Jenže herci vydrželi ve svých rolích vždycky max 5 minut a šlo se na věc. Abych pornu nekřivdila, jedno s příběhem pomohlo popostrčit mou sexualitu kýženým směrem (viz Techniky slasti, BDSM) a s manželem jsme z toho dlouhá léta čerpali, ale po odbytí si mateřství jsem opět zatoužila po tom pocitu tehdy v Roxy… Dostavil se, jak jsem avizovala výše, naprosto nečekaně.
Kamarádka, se kterou své vášně nesdílím ani nerozebírám mě vzala na Komornou, thriller režiséra Pak Čchan-uka. Miluji asijský dekor a to mi pro odsouhlasení stačilo. Jaké pak bylo milé překvapení, když se v přítmí sálu jak pod makro objektivem laskaly dvě lasturky! Trvalo to tak dlouho, až jsem z toho začala rudnout a ošívat se. Kámoška bez mrknutí oka chroupala popcorn. Po filmu jsme sdílely kde co, ale nad mušličkou zející snad minutu nebo víc! do oka kamery se nikdo nepozastavil. Je vám jasné, že já z toho byla celkem paf a po příchodu domů jsem musela mého krásného sexy manžílka probudit oblíbenou „lékařskou prohlídkou“.
Love, Gaspar Noé
Real fuck je přece taky láska
Zatím tu šlo o vteřiny nebo maximálně minuty. Ovšem Love Gaspara Noé – poslední – nejhustší z uvedené trojky, jsem, opět nevědoucí bohužel shlédla doma, sama, poblíž absolutně s nikým vhodným, koho bych mohla zneužít. Film vás uvede na konkrétní kolej hned ze začátku, aby bylo jasné, kudy se pojede. Příběh je krásný, pravdivý a otevřený vlastně do absolutního maxima. Všechno by to bylo super, jen když by mě bavilo masturbovat, což nebaví.
Jistě, během uplynulých let se objevili i další snímky způsobující jistý neklid v klíně, jako třeba Posedlost od Louis Malle. Jeremy Irons tu má zálusk na svou snachu. No, kdo by se mu divil, když jde o Juliette Binoche? Ale na mě to bylo hodně děje a příprav, dlouhé odhodlávání a nakonec rychlá akce, takže se vibrace dole ani neprobraly a bylo po všem. Něco podobného jako v Pokání od Joe Wrighta s neodolatelně divokokřehkou Keirou Knightley v těch jejích smaragdově zelených šatech s odhalenými zády až po rýhu mezi půlkami. Jenže mě film přišel spíš romantický (btw kniha je lepší). Cítila jsem spolu s Keirou tu šílenou touhu, ovšem bez naplnění touha zanechává hořkou pachuť, která tedy mě osobně nerozrajcuje, spíš rozesmutní.
Love jsem shlédla poměrně nedávno, i když Noé jej stvořil už pár let nazpátek. Rozechvěl mě notně a stále z toho čerpám. Jsem už ale zvědavá, co a kde mě překvapí příště (třeba tip od tebe, milý čtenáři) a všem odvážným režisérům a režisérkám držím palce!
